Mega mini výlet do Liberce
Na úvod je potřeba říct jednu zásadní věc – do Liberce jsme odjížděli s tím, že nám o výsledky v podstatě ani moc nejde. Po loňském posledním místě jsme ve skrytu duše doufali, že naše béčko poslední nebude a áčko by to mohlo zkusit do desátého místa. Hlavně jsme ale chtěli, abychom se všichni pobavili, aby byl každý s tímto mega mini výletem spokojený, odvezl si spoustu hezkých vzpomínek a my staří z realizačního a doprovodného týmu přivezli rodičům alespoň přibližně tolik dětí, kolik jsme si od nich ve čtvrtek ráno půjčili. A ve stejném nevážném duchu se bude nést i toto vyprávění…aby to náhodou někdo proboha nebral zcela vážně :-)
Měli jsme velké štěstí na rodiče, to musíme hned zkraje konstatovat. Rodiče byli totiž naštěstí pro nás zcela lehkomyslní, když nám své děti na čtyřdenní výlet do Liberce zapůjčili. Při naší první schůzce realizačního týmu jsme totiž zjistili, že nikdo nemá s takovouto akcí žádné zkušenosti. Jana má děti dvě, já s Pavlou jedno a Matouš je dítě sám. Navíc se během našeho krátkého organizačního brífinku ukázalo, že já s Matoušem se budeme snažit hlídat děti a Pavla s Janou se pokusí uhlídat nás dva, jelikož naše silná dvoučlenná skupina dělala dojem, že intelektem mezi děti bude zcela zapadat a o srandu nebude nouze.
U Rosavy se sešli všichni, kromě nepřihlášeného Honzy a den před odjezdem onemocnivšího Robina. Potěšitelný byl i následný fakt, že do vlaku ve Valmezu nastoupilo všech oněch 18 dětí a nikomu se tak nepodařilo přemluvit rodiče, že Liberec nezvládnou a budou muset zůstat doma. Poslední rozloučení s rodiči a jedeme ku Liberci.
Cesta do Pardubic probíhala v relativním klidu. V jednom kupé až nezvykle tiché áčko a ve druhém naopak rozjeté béčko. Béčko bylo rozjeté i přes fakt, že mu v rozletu bránil Danův lodní kufr, který byl uprostřed kupé. A když mluvím o lodním kufru, tak myslím skutečně lodní kufr. Chvíli jsme žili v nejistotě, že v něm veze někoho dalšího, protože někdo další by se do tohoto kufru klidně vešel. Po chvíli už nám kluci korzovali z jednoho kupé do druhého a panovala velmi uvolněná atmosféra. Seniorská část výpravy zabrala třetí kupé s tím, že jestliže bude někdo svou aktivitu přehánět, bude poctěn tím, že bude sedět v kupečku s námi. Dan s námi seděl často.
Po tříhodinové jízdě jsme dojeli do Pardubic, kde jsme měli hodinovou pauzu. Tedy až potom, co jsme vytahali všechny bágly po schodech z nástupiště do nádražní haly. Tyto přesuny probíhaly povětšinou tak, že my staří jsme měli svůj bágl na zádech a v rukou jedno či dvě zavazadla od dětí. My s Matoušem jsme na toto byli připravení, ale vidět pětačtyřicetikilovou Janu, tahající bágly byl veselý pohled. Do dalšího Liberce si musí dávat jídlo do hlubokých talířů a nebát se v závodní jídelně přidat nějaký ten knedlík navíc, aby získala nějaké ty kila navíc. Už v Pardubicích se taky ukázalo, jak kdo poctivě četl náš informační leták, ve kterém jsme rodiče prosili, aby dětem sbalili všechny věci do jednoho zavazadla. Když jsme viděli Marka, který měl v jedné ruce dvě igelitky, ve druhé skládací matraci a spacák a na zádech malý batůžek bylo jasné, že nečetli všichni. Pochválit musíme naopak Svaťku od Ádi, který měl vše poctivě sbaleno do jediné krosny. Problém ovšem nastal v situaci, kdy měl tuto krosnu dát na záda a nedej bože se s ní rozejít. Áďova krosna tak až do konce výletu byla nošena Matoušem nebo mnou. O těžkém životě nosiče krosen Ádi svědčí i scénka, kdy si ji jednou dal na záda a snažil se s ní vyjít schody. Skončilo to u prvního schodu a úpěnlivého volání: „Teto, ono mě to převáží“.
Na nádraží v Pardubicích jsme dali klukům rozchod. Ti se hned rozběhli doplnit zásoby. Doplnili se zejména o zmrzliny, hamburgery a coly v plechovce. David s Ádou využili Matouše jako pohodlného lehátka a celkově nám hodina rychle uplynula. Bohužel v Pardubicích jsme si definitivně ověřili, že do Liberce bude cesta dlouhá a trnitá. Mezi Horkou a Starou Pakou byla totiž výluka a náhradní dopravu obstarávaly autobusy. Následovalo tedy nalodění do vlaku na Liberec, po hodině a půl šly všechny bágly z vlaku do autobusu, po deseti minutách zase z autobusu do vlaku a po další cca hodině a půl jsme dorazili do cíle určení – do Liberce.
Tam jsme si nakládku a vykládku zopakovali, jelikož naše první kroky vedly na tramvaj, tedy opět nalodění kufrů a po 5 zastávkách jejich vylodění. Od zastávky jsme to měli ke škole jen pár desítek metrů, zakončený stoupáním do kopce a několika schody, které prověřily naše síly. Zvládli jsme to všichni a jako odměna za naši útrapnou cestu mohlo na řadu přijít ubytování se v místním internátu.
Každé družstvo dostalo svou třídu o skromných rozměrech. Vlezli jsme se do nich ale všichni, takže problém nenastal. Já s Matoušem jsme zaparkovali u našeho áčka, kde jsme předpokládali náročnější práci, naše ženská osádka potom měla za úkol pacifikovat naše béčko.
Vybalili jsme a vyrazili do Dinoparku. Ano, po sedmi a půl hodinové cestě jsme se ubytovali a ihned vyrazili za dalším dobrodružství. Jedna z organizátorek turnaje nám popsala cestu do Dinoparku, takže jsme mohli vyrazit. Cesta nám populárním pěškobusem zabrala cca 20 minut, počasí bylo příjemné, atmosféra poklidná.
Po vstupu do Dinoparku jsme dali dětem rozchod, aby si taky užili chvíle bez nás a mohli se vyřádit. Největší úspěch v Dinoparku sklízely nakonec 4 atrakce, které s Dinosaurama neměly moc co společného. Jedničkou se stal obrovský zábavní kout plný průlezek, různých překážek, skluzavek apod. Nečekali jsme, že naše desetileté borce zaujme zrovna tohle, ale stalo se. Přibližně stejnou popularitu měla atrakce, která simulovala bouřku v tropickém pralese. Vše spočívalo v tom, že zkrze jeden velký temný kout tropického pralesa vedla vytvořená stezka, kde jednou za deset minut spustili simulaci bouřky, tedy blýskání a déšť. Co chvíli k nám tak hloučky kluků přibíhaly, mírně navlhlí až mokří. Ještě že bylo venku teplo. Další bomba byla hra promítaná na velkou obrazovku, při které se díky snímači pohybu museli kluci pohybovat tak, aby zdolali virtuální překážkovou dráhu. Vždy ve dvojicích stáli před obrazovkou a skákali, kroutili se, uhýbali…sranda jak pro hráče, tak pro přihlížející. 4D kino už nebylo tak ve středu zájmu, to jsme navštívili ale zase my starší. Pro nás starší, ale byly přichystány jiné atrakce. Nejdříve ztratil peněženku Lukáš, posléze ztratil peněženku i teplákovku David S. David měl štěstí, Lukáš bohužel ne. Přibližně po dvou hodinách jsme zaveleli k odchodu. Ještě před opuštěním Plazy se kluci vybavili suvenýry a mohli jsme se vrátit na internát.
Na internátu jsme povečeřeli řízky z domova, a aby toho nebylo na čtvrteční den málo, šli jsme si zahrát na hřiště za internátem fotbal. Počasí už nebylo takové příjemné, ochladilo se, takže jsme po hodině hru ukončili a šli jsme se zahřát zpět do tříd.
Po fotbálku už následovala volná zábava. Jedna skupinka hrála s Matoušem poker, druzí hráli Kenta, třetí schovku… Hlavně ale nikdo nesmutnil a všichni se zapojili, tudíž se nikdo nezůstal sám. V devět jsme juniory zahnali k umyvadlům, aby si vyčistili zuby a od této doby měli nařízené neběhat po chodbách a připravovat se na závěrečnou fázi dne – spánek. V jedenáct večer usnuli i ti poslední. Nenaplnily se tak loňské černé scénáře, kdy děti usínaly po druhé hodině noční. My senioři jsme rozbili stanoviště na chodbě mezi třídami, abychom měli o dění v nich přehled. Přes hodinu jsme hráli kostky a kolem půl jedné jsme tento náročný den ukončili i my.
Naše děti se pravděpodobně nedají utahat. Není jiného vysvětlení v okamžiku, kdy po hektickém čtvrtku se kluci probouzeli ráno kolem půl sedmé. Paráda… Hygiena, převlečení do dresů a nástup na snídani. Na ni jsme viděli ospalé pohledy několika kluků. Někteří v polospánku mazali rohlíky marmeládou, načež je dlouhé minuty drželi v ruce s pohledem upřeným kdesi do prázdna. Někteří ale naopak byli nabiti aktivitou hned od probuzení.
Po snídani jsme vyrazili na hřiště. Cesta nám trvala slabých 20 minut. Nad hřištěm se tyčila v dáli silueta Ještědu, což Vojta komentoval slovy, že i z Liberce vidí Radhošť… Turnaj jsme odehráli na třech kaskádovitých hřištích s umělým povrchem. Bohužel tyto měly jednu zásadní slabinu – nebylo možno se na nich schovat před sluncem. V pátek slunce peklo, ne že ne, ale se sobotou se to snad ani srovnat nedalo. Kluci měli povinně mezi zápasy na hlavách kšiltovky a každé ráno byli namazáni opalovacím krémem. V pátek jsme se střídali v zápasech tak, že vždy po zápase béčka následoval zápas áčka. Chodili jsme tak od hřiště k hříšti ve velké tlupě, abychom mohli povzbudit naše parťáky. Kromě tří hřišť jsme mohli využít velké fotbalové hřiště a v areálu dále byly stánky s občerstvením a zdravotnický stan, kde se kromě ošetření daly objednat i písničky na přání. Kluci nám během soboty dokonce nechali zahrát dvě písničky, za což moc děkujeme.
Co se týče hry samotné, tak kluci se snažili, seč to jen šlo. Áčko pochopitelně vyhrávalo zápasy pravidelněji než naši benjamínci, ale ani ti nezklamali. Hru áčka táhl tradičně David M. společně s Matějem. Lukáš bohužel díky obnovenému zranění kotníku musel nohu šetřit, takže se do hry zapojoval ke konci turnaje už jen sporadicky. Pochválit ale musíme samozřejmě všechny. Od Ríši, a Radima s Kubou V., přes Radka s Vojtou až k Markovi.
Béčko nám odešlo v sobotu fyzicky. Přeci jen tropické počasí s nabitým programem udělalo své. I tady ale budeme jen chválit. Áďa se Šimonem se v bráně snažili, Jirka s Lukym a Dominikem se točili na křídlech, Tomíno to ostřeloval z devítky společně s Danem, David S. nám to rozehrával a Kuba D. na pivotu se taktéž často prosazoval. Tady se musím zastavit. Během turnaje jsem u áčka neviděl přihrávku na pivota (neviděl jsem ale všechny zápasy), zatímco spolupráce Tom -Kuba D., nebo David S. – Kuba D. se až nečekaně dařila. Béčko jen potvrdilo naše celoroční zjištění, že hraje více kolektivněji než áčko, což nás těší.
V pátečním poledni proběhl slavností ceremoniál, který formálně odstartoval celý turnaj. Po něm následoval oběd v místní školní jídelně a další sada zápasů. Áčko ukončovalo náš rožnovský program zápasem po třetí hodině a hned potom jsme vyrazili zpět do školy.
Počasí bylo tropicky exkluzivní, takže se nikomu nechtělo sedět ve třídě. Šli jsme si tedy zahrát na dvě hodinky fotbálek. Při něm se kluci naprosto odvázali, takže to stálo opravdu za to. Luky se dokázal sám zfaulovat, Matouš se zapojil do hry tak, že všechny dokázal ještě více nabudit, takže za chvíli už pomalu nikdo nevěděl, jaké je skóre, ale byla neskutečná zábava, o což šlo především. Po fotbálku Pavla ze srandy navrhla, že bychom si mohli zahrát bumbrlíka…legendární hru dvouletých. K našemu údivu si všichni spořádaně sedli na zídku a začali bumbrlíka skutečně hrát. Pochopitelně i při této hře se začalo všemožně improvizovat, takže za chvíli se už zase všichni řehtali jako koně.
Po bumrlíkovi následoval odchod na párek, resp. na večeři a večerní program, vyplněný opět kartami, schovkou apod. Před jedenáctou se ze tříd rozprostíralo duši hladící ticho…všichni spali. My starší jsme zatím během dne navázali kooperaci s trenéry z Olomouce, sídlících ve třídách vedle nás, takže jsme mohli během společenského večera probrat situaci v našich klubech, resp. jen tak pokecat o životě. Konverzaci nám sem tam přerušil některý z našich čmeláků, který zcela rozespalý vyšel ve svém pyžámku ze dveří třídy a nejistým krokem si to šinul na toaletu.
Sobotní program odstartoval opět snídaní a přesunem na hřiště. Vedro bylo obrovské, proto organizátoři přinesli ke všem hřištím kýble s vodou na osvěžení. Nemusím ani psát, že se nenašel asi nikdo, kdo by neměl v kýblu vraženou hlavu i s kšiltovkou. Naštěstí byli do pěti minut všichni suší a mohli se tak dál nechat roztavovat slunkem. Na slunko může spílat Lukáš, který po jednom ze zápasů utíkal s křikem z hřiště, cestou si sundával boty a glosoval to slovy, že si ugriloval nohy. A skutečně měl na nohách z horka plyskýře. Měl pravděpodobně tenčí podrážky, tudíž skončil s náplastmi na nohou. Hůř skončil bohužel Tomino, kterému jsme zapomněli namazat nohy od chráničů dolů. Tím že odehrál všechny zápasy bez střídání, navíc odpadl i vyčerpáním a jeho následný večerní program se zúžil na cestu do IQ parku a ihned autem zpět do třídy s horečkou z přehřátí.
Zápasy nám skončily opět kolem čtvrté a my se ihned vydali všichni do tříd. Dali jsme si večeří a zamířili do výše zmíněného IQ parku v zábavním centru Babylon. Cesta nám tentokrát trvala cca půlhodinku, ale tramvají bychom to neměli o mnoho rychleji, jelikož byla na trati výluka. Do IQ parku jsme dorazili po šesté hodině a zahlásili rozchod. Klukům se dle reakcí v IQ parku líbilo. Vidět a vyzkoušet si mohli všelijaké jak kvízy a hlavolamy, tak mohli interaktivní formou zabrousit do tajů fyziky, chemie, optiky a dalších vědních oborů. Možná si budete myslet, že šlo o nudnou pološkolní aktivitu, ale opak je pravdou. Vše bylo zpřístupněno hravou formou, takže kluci se mohli dosyta vyblbnout.
Po IQ parku následoval opět přesun do školy, kde se osazenstvo rozdělilo na dvě poloviny. Jedna šla s Matoušem zpět na hřiště, kde se promítalo utkání ME ve fotbale mezi ČR a Polskem a zbytek zůstal ve třídách a bavil se tradičně kartami a dalšími hrami. I po tomto náročném dni jsme neměli problém dostat dětí do spacáků…
Nedělní ráno patřilo balení. Během hodiny bylo vše přichystáno na cestu na hřiště, kde mělo áčko odehrát svůj poslední zápas. Těm méně zručným jsme pomohli s balením spacáků a matrací, ale dobrá polovina vše zvládla bez naší pomoci, což nás příjemně překvapilo. Po snídani jsme s Matoušem vzali pod svá křídla áčko a vyrazili s ním v plné polní na hřiště. Cesta probíhala jako vždy, jeden dospělý + svůj batoh + 1-2 batohy kluků. Přeci jen bylo vedro, tak jsme je nechtěli přetěžovat. Áčko dorazilo na hřiště, já se otočil a šel pomoci béčku, které zatím hrálo na hřišti u intru fotbal. Stejným způsobem jsme přesunuli i béčko a mohli jsme tak čekat na náš poslední zápas v turnaji. Během tohoto zápasu si vzala Jana s Pavlou „své“ béčko a šly s nimi na oběd, kde jsme ihned po odehrání zápasu zamířili i my s áčkem. Vše bylo hektické, jelikož áčko dohrálo ve dvanáct hodin a jediný autobus mířící směrem k vlakovému nádraží jel ve 12:41. Vše jsme naštěstí stihli a kolem půl jsme se sešli na autobusové zastávce s Olomoucí. Autobus jsme pochopitelně dokonale ucpali, takže jsme na některých zastávkách nebyli ani schopni přibrat další pasažéry, jelikož ti se do autobusu jednoduše nevešli.
Dojeli jsme do centra Liberce a měli přestoupit na tramvaj. Toto jsme ovšem po zkušenostech s autobusem zamítli a vydali se k nádraží po svých. Nebylo to daleko, ale vedro a závěrečné stoupání k nádraží opět jako už po několikáté prověřilo naši kondičku. Tedy kondičku jak dětí, tak i nás seniorů sloužících jako tažné muly.
Cesta zpět poté probíhala jako ta do Liberce. Vlak, přesedání na autobus, vlak, přestup v Pardubicích do dalšího vlaku a konečně směr Valašské Meziříčí. První úsek jsme zvládli v pohodě, ale rychlík od Pardubic byl narvaný k prasknutí. Nevím jak je možné, že se v neděli večer přemisťují lidé z Čech na Moravu, čekal bych cestu spíše opačným směrem, ale bylo to tak. Naštěstí nám průvodčí ubytovala kluky v kupečkách a na chodbě jsme chvíli zůstali jen my staří. V Chocni se ale i toto změnilo a nakonec jsme se poskládali tak, že jsme zabírali jen 4 kupé. Únava rostla, kluci si večeři snědli povětšinou už za Libercem, někteří však byli očividně spokojeni, jelikož měli v batůžkách ještě zásoby ze čtvrtka, i když jsme všechny v pátek obcházeli, že se musí veškeré jídlo z domova vyhodit. Padla i myšlenka, že žízeň zažene voda ze záchodu ve vagónu…inu nenudili jsme se. Když Matouš vletěl do vedlejšího kupé, kde dělal Dan bordel s Tomem s tím, že bude za trest dělat celé kupečko na pátečním tréninku angličáky, tak mu Dan bezelstně řekl, že je to nespravedlivé, protože ten pán, který celou dobu sedí u nich v kupečku nic neudělal a musí taky dělat angličáky za trest s nimi… Poslední hodina už byla ve znamení totálního chaosu a srandy. Kluci věděli, že se Valmez blíží, takže nám vesele korzovali z kupé do kupé, někteří končili v našem kupečku za odměnu, jiní za trest, jiní se přišli pomazlit, další odpočinout od ostatních. Musím říct, že nejlepší pocit jsem měl ve Lhotce, tedy pár kilometrů před Valmezem, když v uličce stálo všech 18 kluků stylem hráč-zavazadlo-hráč-zavazadlo. To jsem věděl, že se naše mise podařila a my rodičům vrátíme vše, co jsme si půjčili.
Na perónu potom proběhla vítačka s rodiči, kdy se i z těch nevětší borců stali mazlíci. Děti byli rozebráni a my mohli nastoupit do našeho lehkého sportovního kupé a vyrazit s upokojujícím pocitem do Rožnova.
Začalo to tím, že jsme všichni noc před odjezdem nemohli spát s tím, co jsme to proboha udělali, že jsme se do takové akce nechali ukecat a končí to myšlenkami, že příště to vše ještě dopilujeme a užijeme si to stejně jako letos. Koneckonců je skvělý pocit, že si to kluci užili a vedení házené musí po Liberci řešit Radimovu přihlášku do Nivnice, když předtím spíše řešil to, jak se Liberci vyhnout.
Tak zase za rok v Liberci!